← Vrátit se zpět

Pro znalého nástroj, pro neznalého náhrada

Koncipient z velké transakční kanceláře napsal na Reddit, že mu AI bere práci, na které se měl vyučit. Nejcitovanější odpověď vlákna říká, že pro znalého je AI vylepšení a pro neznalého náhrada. Úsudek, kterým se chyba modelu pozná, přitom roste právě z rutiny, kterou stroje přebírají.


Na r/biglaw, redditovém fóru lidí z velkých amerických advokátních kanceláří, popsal koncipient z transakční praxe pocit, který nejspíš zná víc jeho vrstevníků, než kolik jich to řekne nahlas. Jazykové modely ho provázejí od nástupu do firmy, jenže poslední rok mu z práce ukusují tolik, že ho přestává bavit. Hodiny si sice vykáže kontrolou výstupů, ale ty bývají tak slušné, že z kontroly zbývá razítkování. Úkoly, které dřív žádaly dny soustředění a nadprůměrnou pečlivost, se smrskly na zlomek času a s nimi podle něj klesá i cena dovednosti, na které měl postavit kariéru. Příspěvek uzavírá otázkou, jestli mu jen unikají dovednosti, na které AI v dohledné době nedosáhne.

Memorandum bez juniora

Nejcitovanější odpověď přišla od jednoho seniora a vešla se do jedné věty. Pro člověka s doménovou znalostí je AI vylepšení, pro člověka bez ní náhrada.

Jiný senior popsal, jak ta věta vypadá v praxi. Chystal memorandum a od juniorky dostal podklad bez potřebné hloubky, tak si problém prošel s modelem a probral ho s ním z více úhlů, než by podle vlastních slov zvládl s ní. Model přitom nebyl neomylný a opakovaně přehlížel drobné novely, na kterých stálo řešení. Zachytil je on sám, protože látku znal. Memorandum mu i tak zabralo deset hodin, jenže juniorka se ukázala jako postradatelná a z jejího podkladu použil zhruba pětinu. Sám k tomu dodal, že to celé fungovalo jen proto, že věděl, co dělá.

V té poslední poznámce sedí celý problém. Schopnost poznat, co věrohodně vypadající výstup přehlédl, roste z let strávených nad rutinou, kterou dnes model odbaví za minuty. Senior si mohl dovolit juniorku obejít jen proto, že tu samou rutinu kdysi odedřel sám.

Hořící žebřík

Když se ta úvaha domyslí do konce, vyjde z ní nepříjemná smyčka. Seniorní úsudek se v téhle profesi získává stovkami odbavených prověrek, revizí a rešerší. Pokud tu práci převezme stroj, kancelář ušetří, ale zároveň zmizí terén, na kterém se z juniorů stávali senioři. Automatizace spodní příčky ruší vedle levné práce i cestu nahoru.

Na důsledcích se diskutující docela shodují. Pyramidový model náboru podle nich končí, firmy budou brát podstatně méně prváků a jeden z komentářů odhadl, že špičkové kanceláře budou mít do dvou tří let poloviční počty juniorů. Fluktuace klesne k nule, protože dobrých míst bude málo. Právnické fakulty podle vlákna zatím jedou dál, jako by se nic nedělo, což dává smysl, protože zmenšovat ročníky nebo slevovat ze školného se jim nechce.

Nejpřesněji to celé vystihla odpověď adresovaná autorovi vlákna. Vylezl jsi nahoru, žebřík za tebou hoří a ty si stěžuješ, že výhled není tak pěkný, jak sis představoval.

Kde AI naráží

V něčem se vlákno vzácně shodne. Model se nepostaví před soudce a nepřečte, jak se senát tváří. Klient si do chatu nenapíše „buď můj advokát” a kvalitní zastoupení stejně nedostane, protože sám nepozná, co kvalitní zastoupení obnáší. Složitá litigace proto z diskuse vychází jako nejodolnější část profese. Transakční praxe stojí ráně nejblíž a jeden junior ji popsal jako práci z 98 procent o provedení a ze 2 procent o úsudku, přičemž provedení je přesně to, co model zvládá.

K tomu patří dvě střízlivější poznámky. Jeden litigátor zkusil nechat nástroj odhadnout z podání a spisu, jak soudce rozhodne, a výsledky prý nebyly ani blízko. A další diskutující připomněl, že právo je postavené na střetu dvou stran. Lepší nástroj jedné strany si rychle pořídí i druhá, laťka se zvedne oběma a ušetřený čas se přelije do většího objemu práce a vyšších očekávání.

Někdo to musí podepsat

Nejméně nápadná část diskuse je přitom možná nejdůležitější. Když AI zanese chybu do podání nebo do rešerše, americké stavovské orgány to podle jednoho komentáře posuzují jako osobní selhání advokáta, který výstup podepsal, a firmy se drží stranou. Několik advokátů už kvůli vymyšleným citacím o licenci přišlo nebo přijít málem. Odpovědnost zůstává u člověka bez ohledu na to, kolik práce fakticky odvedl stroj.

Stejná nit se táhne kauzou Nippon v. OpenAI, kde OpenAI svou obranu staví na větě „ChatGPT is not a lawyer”. Dokud za výstup ručí podepsaný člověk, juniorská role se spíš promění, než aby zmizela. K odpovědnosti se junior dostane dřív, s kratší přípravou a s menší tolerancí okolí k zaučování. To je start náročnější, než jaký měly generace před ním.

U nás

Česká advokacie se mění pomaleji, ale příčky má stejné. Koncipient se řemeslo učí na té samé rutině, kterou model umí zkrátit, takže otázka, odkud se vezme generace schopná poznat, co model minul, míří i sem. Zatím to nevypadá na rušení míst. Vypadá to na práci s menším podílem mechaniky, rychlejší cestou k vlastnímu podpisu a menší trpělivostí s každým, kdo by se chtěl jen vézt. Otázka z úvodu tak platí i tady. Na čem stavět, až to snadné odpadne?

Zdroje