Výzkumná otázka 01: rozpad poskytnutí právní služby

Web má v rozcestníku od prvního dne sekci Výzkumné otázky. Tímhle textem ji otevírám a hypotéza níže je zastřešující tezí celé série, jejíž živá mapa se zdroji a stavem visí na /vyzkum. Půjde o sérii hypotéz, které formuluju tak, aby se daly testovat proti reálným kauzám a reálným textům zákonů, a budu se k nim vracet, jak se materiál vyvíjí. První zní takhle:

Pojem poskytování právních služeb podle zákona o advokacii je konstruován antropocentricky — váže se na osobní výkon činnosti a na jednotlivý akt poskytnutí. Autonomní systémy vytvářejí trvající schopnost produkovat a vykonávat právní řešení bez takového aktu; nejde proto o pouhou mezeru v zákoně, nýbrž o rozpad poskytnutí služby jako regulačně rozpoznatelné události.

Co přesně zákon vidí

Zákon o advokacii definuje poskytování právních služeb v § 1 odst. 2 výčtem činností. Zastupování v řízení, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, „jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu”. Každé z těch slov je sloveso lidské práce a celá definice předpokládá, že v konkrétní chvíli někdo něco vykonal vůči někomu.

Stejná stavba se opakuje v každé vrstvě vymáhání. Zákaz v § 2 odst. 3 míří na „osobu, která není oprávněna”. Přestupek v § 52d odst. 1 písm. b) spáchá ten, kdo „poskytne právní službu opakovaně a za úplatu”, za což hrozí pokuta do 3 milionů korun. A trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 trestního zákoníku dopadá na toho, kdo „neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby”. Stojí za to zastavit se u vidu. Zákon říká „poskytne”, dokonavě. Přestupek se počítá po jednotlivých poskytnutích, opakovanost se měří jejich sčítáním a úplata se váže k nim. Regulace je navěšená na událost, která má pachatele, adresáta a okamžik.

Veřejně nasazený jazykový model se do téhle mřížky nevejde. Poslední lidský úkon provozovatele je trénink a nasazení, měsíce předtím, než se kdokoli na cokoli zeptá, a nemíří na žádného konkrétního adresáta. Mezi promptem uživatele a výstupem modelu už žádné jednání poskytovatele není. Schopnost trvá, událost se nekoná. A předplatné, které uživatel platí, je úplatou za přístup ke schopnosti, ne za právní úkon.

Nippon jako běžící experiment

Přesně tenhle problém se teď rozehrává před federálním soudem v Chicagu. Pojišťovna Nippon Life zažalovala v březnu 2026 OpenAI mimo jiné za neoprávněný výkon právní praxe (unauthorized practice of law), protože ChatGPT radil její protistraně v ukončeném sporu. Podrobně kauzu rozebírám v poznámce Nippon v. OpenAI: ne halucinace, ale vada designu, tady je podstatná jedna věc. Žaloba musí soudu ukázat okamžik, kdy OpenAI poskytla právní službu.

Obrana OpenAI z května 2026 je katalog přesně těch antropocentrických prvků, o kterých hypotéza mluví. Nástroj není osoba a illinoiský zákon o advokátech míří na osobu. Výkon práva předpokládá vztah důvěry s profesionálem, který nese fiduciární povinnosti, a takový vztah mezi uživatelem a platformou vzniknout nemůže. Model nemá právní znalost, jen predikuje slova. Za advokáta se nevydává, uživatelka se naopak smluvně zavázala nebrat výstupy jako náhradu odborné rady. A žalovat neoprávněnou praxi smí podle OpenAI jen advokát s illinoiskou licencí, takže poškozená pojišťovna ani nemá aktivní legitimaci.

Obrana přitom vůbec nepopírá, že text s právním obsahem vznikl a měl následky. Stojí na tom, že zákon pro takovou situaci nemá spouštěč. Rozhodnutí zatím nepadlo, o návrhu na zamítnutí žaloby se právě vede písemné kolo a jednání je nařízeno na srpen 2026. Hypotéza tak dostane vzácnou věc, odpověď od skutečného soudu v reálném čase.

Dilema slepoty a totálního záběru

Nejsilnější protiargument zní, že jde o obyčejnou mezeru, kterou zaplní výklad. Aktem poskytnutí by bylo už zpřístupnění systému veřejnosti. Jenže ten výklad má cenu, kterou je těžké zaplatit. Pokud je poskytnutím právní služby nasazení obecného nástroje, ze kterého jde vymámit právní závěr, stává se poskytovatelem právních služeb každý provozovatel vyhledávače, každý vydavatel chytřejší šablony a každý kancelářský balík s asistentem.

Výklad pojmu tak osciluje mezi dvěma polohami. Buď akt nevidí vůbec, nebo ho vidí úplně všude. Regulační pojem, který nabízí jen volbu mezi slepotou a totálním záběrem, přestal popisovat svět, a to je jiný stav než mezera. Mezera znamená, že pojem funguje a jen na jeden případ nedosáhne. Rozpad znamená, že pojem už nerozlišuje.

Existuje i třetí cesta, a právě ta je na Nipponu nejzajímavější. Žaloba popisuje OpenAI slovy výrobce, který produkt navrhl, vyrobil a uvedl na trh. Pokud se odpovědnost nakonec prosadí touhle cestou, nebude to vítězství starého pojmu, ale potvrzení posunu. Regulace se přestěhuje od aktu poskytnutí k architektuře systému, od otázky „kdo kdy komu poradil” k otázce „co je tenhle systém postavený udělat a co odmítnout”.

Jak se pozná, že se mýlím

Hypotéza je k něčemu jen tehdy, když může prohrát. Prohraje, pokud soud v Nipponu nebo v obdobné kauze udrží neoprávněnou praxi na provozovateli čistým výkladem pojmu poskytnutí, bez produktové logiky a bez absurdního rozšíření na každý obecný nástroj. Pak šlo o mezeru a výklad ji zaplnil. Potvrdí se, pokud žaloba padne na argumentu, že tu není osoba ani akt, anebo pokud odpovědnost uspěje, ale produktovou cestou. Obojí by znamenalo, že událost poskytnutí jako regulační kotva přestala držet.

Další kroky vedou mimo tenhle text. Zjistit, jak vypadá přestupková praxe ministerstva spravedlnosti podle § 52d a na čem reálně ztroskotává, projít komentářovou doktrínu k § 1 a podívat se, jak s tímhle napětím pracuje AI Act, který reguluje systémy podle rizika, a ne akty poskytnutí. Otázka zůstává otevřená, a přesně proto visí v mapě výzkumu.